3. JÁ (i i i).
Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý od Bezkyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí,
druhého krví a daněmi.
Ten, ten co je nahoře, k žití dá chleba. . .
motýlu květ dal a srnce dal háj.
Ty, ty co jsi vyrostl v Bezkydských horách,
tobě dal pod Lysou ten širý kraj.
On dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni, již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jediným rázem,
běž a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Bezkyd, ctíš boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě vyhání andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
Ven z panských lesů a hore do Frýdku!“
Co tomu říkáš, Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráží vrchnost,
ty strážné anděle uráží.
Zahoď je, lépe se povede tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem,
zahynem, než se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard Bezkyd a poslední.
„Slezské písně“ (1909).
