Sny naše se spojily v jediné snění a šuměly tisíci stromů jednoho hvozdu,
když třesením větší podávají si poselství jednoho větru z neznámých moří.
Na našich loukách ležela vůně všech květů, sladěné v jeden složitý akkord,
a světla našich duší, nalitá v jidiný plápol, oděla barvami neviditelné
a hlasem všech našich spojených vůlí nám v zázračné zahrady rozkvetly síly.
I trhali jsme svá opojení, jak zrna na jediném, mystickém hroznu,
jež dotknutím pukala výtryskem jednoho vína:
jablka jednoho stromu, jež rozříznuta společnou, naší krví se zardí,
polibky jediné noci, v nichž duše zpívají o smrti a budoucích žitích,
v jediném rozplání retů, na věky nemocných rozkoší jednoho blesku.
„Větry od Pólů“ (1897).
5. ZEM?
Svět rozkládá se za světem,
za hvězdou hvězda, když půlnoc se tmí,
a mezi nimi je jeden, krouží kolem bílého slunce,
a let jeho hudbou, tajemné radosti hřmí,
a duše těch, kteří nejvíce trpěli,
do něho vejíti smí.
