a smát se chce, jak smávala se kdysi —
však ve vráskách jí tuhne tento smích
a už z nich jenom soucit, soucit žádá…
A ona vše to tuší as a hádá:
Sta slz vždy z rána po šatu jí visí
v probdělé teskné noci prolitých.
„Čtyři knihy sonetů“ (1890—1892).
3. ZÁJEZD AVARSKÝ.
Vsi hoří vzadu. Nebe černo dýmem.
Plamenné proudy z daleka se lijí
po zralém obilí a trávě lučin.
A z míst těch valí hlučící se mračno
avarských lidí. Šikmoocí jezdci
se pohupují volně na konících,
neb bezpečno je. A jsou spokojeni.
Jsou ověšeni kalichy a kříži,
relikviáři, svícny, konvicemi,
ornáty, plášti, poháry a šatstvem.
Krav bučení a mekot koz a ovcí,
jež vedeny jsou v středu bojovníků,
zní jako libá hudba sluchu jejich.
A každý vleče, otočiv si vlasy
jak provazy kol kostnaté své ruky,
tři, čtyři ženy, jež jsou zcela nahy
a zkrváceny, neboť ňadra jejich
jsou vesměs kolmou ranou probodána.
„Barbaři“ (1911).
