36
ANTONÍN SOVA.
bzuk hmyzu, trávy, trsů, jež se vzdují,
let líných motýlů … Přes tvoje víčka
blesk jako z vod se nyní přehoup' jasně.
Klid neznámý to u tvé hlavy stojí.
Ty cítíš, jak se mrtvým dříme krásně,
neb země též má kolébavku svoji!
„Z mého kraje“ (1893).
5. ODCIZENÍ MILENCI.
Našli jsme se kdys v jediné touze: milovat stejně a stejně klnout,
až v srdce naše stejný Vichr navál nekonečné sněhy …
Neslyšeli jsme zvonů vánočních, ni zpěv pastevců
a nevíme, že se narodil Ten, jenž by nás vykoupil …
Našli jsme se zas v jediné touze: Odumřít sami sobě,
nekonečné sněhy ve své duši a nekonečné noci,
tisknout si ruce, s posledním polibkem dávno rozloučených
a nenaslouchat již dravcům vášní v nás oddychujícím …
Oddalujeme se. Pláněmi našich Duší zasněženými
lesy husté stojí, nebetyčné jak mezníky neproniklé,
vrány snů nízko se strou po šerým klenutím větví.
Oddalujeme se; nezříme se již roky, jen tajemnou hudbu
však slyšíme dosud. Jsme vzdálené výkřiky poutníků
na opačných stranách, mizících do dálek zasněžených,
„Ještě jednou se vrátíme“ (1900).
