38
ANTONÍN SOVA.
6. JEŠTĚ JEDNOU SE VRÁTÍME …
Ještě jednou se vrátíme zamyšlení, kde prudce
květ voněl, že svedl nás s cesty, když šeřivým stříbrem tekl
nad potoky večer, a ještě jednou se vrátíme,
kde píseň jsme slyšeli z oken, jež hleděly k zahradám zmlklým.
A ještě si vynajdem jednu stezku a jeden háj v horách
tak celý podzimem jasný, v tolika hýřících barvách,
po roztříštěných akkordech echa budeme pátrat,
po tichém a pružném kroku, zda tajemné zanechal stopy.
Duše, do níž se zařízly vzpomínky, vyleje v trávu
tolik lyriky kanoucí v pryskyřičných krůpějích,
své větve vysoké, tmavé, vykoupá v podzimním slunci,
svůj štíhlý kmen protáhne šerem v míjící mraky; —
to všecko v jediné chvíli, na ztezce sešeřené
a v hodinu západu, která tak sevře nebohé srdce …
„Ještě jednou se vrátíme“ (1900).
7.
To slyšel syn ruchu,
syn světla a přemítal s bolestí:
Proč Evropa vášnivě objímá
jen skutečně živé,
jen odvážné, silné a sebevědomé,
