do nejzazších koutů nahlížející,
ty, projíždějící oceány,
ty, křižující drahami zeměkouli,
ty, vesele kupčící s osadami,
ty, ohrožující sebe, žoky zlata vyloďující
tam v zemích, kde zbrojíři zpívají
v hučení vášnivých dmuchavek,
kde nově ulitá děla jsou rozestavena,
kde v přístavech válečných černé ční lodi? . .
Oh, dávno syn ruchu byl svědkem:
že Evropa objímá vášnivě
jen ty, kdož skutečně žijí.
Ty vítězné po hrozných bojích,
ty, milující ovoce staletých kultur,
ty, kteří si vybojovali místo
a třeba i s nožem v ruce,
než rozhodné počaly scény
za náhle zdviženou oponou . . .
„Tří zpěvů dnešku i zítřku“ (1905).
8. VĚČNÝ NEPOKOJ.
Veliká slova měla vzlet
a drobné srdce něhu, vkus . . .
Možno se k výším rozletět,
neb zůstat. Srdce štkalo: Zkus! . . .
A když jsme v nekonečno vzlét',
tam dole srdce hrozně plakalo . . .
A k srdci když jsem sed',
mne hnízdo orlí lákalo . . .
„Lyrika lásky a života“ (1907).
