Chci sladký vzduch jarní v závrati jmout,
chci větve své k letu rozepnout,
chci vonět, chci vábit, chci šumět, chci kvést,
chci zlato slunce, chci stříbro hvězd.
Rekla má vůle srdci mému:
Dobře se děje zhýčkanému!
Léta jsi těkalo ze slasti v slast;
mne nebýt, neznáš trpět ni vlást.
Jsme zrozeni k činům, či zrozeni k snům?
Jsme voda a pára, či blesk a chlum?
Já paní, ty rab jsi, já ruka, ty věc,
mý rozkazům klaň se, jak větru svit svěc.
„Všemu na vzdory“ (1916).
3.
Bolest, jako velký pták,
na mém srdci těžce sedí.
Nehýbe se. Mrtvě hledí
její zkrvavený zrak.
„Ptáku, vstaň! Opusť mne! Vzleť!
Udusíš mne! Nemám dechu;“
Ale jakou, pro útěchu,
skřehotá mi odpověď:
„Slétnu jen, kde světla zřídla
v azuru se vpíjí mez.
Udusím tě, věz to, věz,
nenarostou-li ti křídla!“
„Všemu navzdory“ (1916).
