Či snad máme jíti spolu na jezero,
jež pokrývá vodních růží tmavý list?
nad vodou kde hraje olšin a vrb šero
a kde vážka ztápí křídel amethyst
v krystalný palác pohádek?
Vždyť jsi tam doma, vždyť ty jsi sestrou Najadek!
Či máš raděj pole žitná, rozvlněná,
která znějí much a cvrčků ohlasem?
Po mezi jdeš v trávě ráda zamyšlená
prsty svými pouštějíc klas za klasem?
Či snad chceš hledat v jeteli
ty chvíle štěstí, jež se v tvých očích zaskvěly?
Pojď, juž slunce první záře padla v kraje,
jeho paprsk je v tvé srdce zlatá nit,
svěř mu krok svůj, povede tě v lásky ráje,
kde ti mladost nektar štěstí podá pít.
Co mi to zvoní u hlavy?
Jakoby někdo pohodil cymbál do trávy.
„Eklogy a písně“ (1880).
5. LESNÍ MOTIV.
Jak divno, milý Bože, je mi,
jak ptačí hnízdo zved' bych pod větvemi
kdes v hvozdě ztmělém u skal stinných srazů;
a jak to hnízdo plné sladkých písní
sám šerem stromů
nes bych si domů!
Jak nesu štěstí své a strach mne tísní.
Rci, dítě, donesu je bez úrazu?
„Eklogy a písně“ (1880).
