10. NOČNÍ ZPĚV MERLINA.
Ty bledý srpe luny,
nad mlčenlivou strání
jenž vycházíš a nad obrubou lesa
se zvolna chvěješ jako úsměv lásky,
buď pozdraven! Dnes mračny
tvá vlídná tvář mi kyne, dvojnásobně
mi vítaná; neb jejich tmavou clonou
ty míháš se, jak za oponou hustou
před oltářem svit lampy,
Před tváří Boha věky
ty ubíráš se klidný
jak cherub, jenž mé věrné koná služby;
před tváří země věky
ty ubíráš se tichý
jak strážný duch, jenž na cestě ji hlídá;
před tvář lidí věky
ty ubíráš se smavý
jak přítel, který všecko v souzvuk zladí.
Ty svítíš na tvář šťastných,
již nejlíp vůni růží pochopují,
již půjčuji své srdce,
by v slavíkově zajásalo písni,
již spojují svá ústa
na vonný, sladký kalich,
v němž láska dřímá vyhostěna z ráje.
Ty svítíš v chudou jizbu
a stříbříš její stěny,
že chudému o štěstí ve snu zdá se.
Ba tys i přítel mrtvých,¨
když zahalené v rubáš
juž opustil je každý,
ty okénkem se vkrádáš
