Page:Modern Czech Poetry, 1920.djvu/84

 

a v ztuhlé tváři jejich tvůj lesk vlídný
se zachvívá jak slza,
jež všecky spory v mírný zladí souzvuk.

Kol všecko spí, stráň černá
jak medvěda srst do prázdna se ježí,
jen sem tam v listí, houští
měsíčné bílé pruhy zapadají,
jak do medvědí srsti
by bořily se lovce bílé prsty.
Ten lovec Bůh jest, silnou za sanici
chyť potvoru, tmu noční, z které hrůza
a postrach sršely, pak vzal své kopí,
měsíce zlatý paprsk,
a v chřtán jej vrazil lité sani, kolem
až červánkem se rozlila krev její,
sta jeho psů, východních větrů svěžích,
teď líže ji a země usmívá se
a vstříc se chvěje jitru!

Snad, bdící tvor, já pouze
mračného nebe teskné hlídám dumy.
Na skalnou moji sluji
svit luny zaklepal a já se vzbudil,
zem pozdravit, jí vlídné říci slovo,
by bezdnem dlouhá pouť ji neznavila,
ji ujistit, že za ní
se vznáší anděl s roztaženým křídlem,
by zadržel ji v pádu,
ba že sám bůh by zachytil ji v náruč,
jak poraněnou bílou holubici
a v lemu svojí řízy
ku toužnému jí ustlal odpočinku.

Mě často zdá se, časem
že slyším, kterak nebes těžké dvéře
se otvírají a zas zapadají,