11. QUIS UT DEUS?
Ve starém chrámě, okny gotickými
kam poslední se kradly slunce blesky,
ve prachu sloupech kadidla jak dýmy
jež vznášely se, oprýskané fresky
jsem prohlížel a zachvěla mnou bázeň.
Ó zjevení! V plamenů děsnou lázeň
se kácel dav sta hlav a berly, mitra
a kříže, koruny a meče, žezla,
a velký Anděl jako úsměv jitra
stál nad tou směsí, jež se v požár svezla,
tvář jeho byla slunce na blankytu
a „Quis ut Deus“ nesl na svém štítu
napsáno blesky, vítězný byl, děsný.
V tom se strany, kde mhy a kouře běsný
se valil vír, Smrt přiskočila k němu
a ze zadu, by neviděl to, chvatem
za slovem Deus „Ego“ psala hnátem
a chechtala se při tom vtipu svému.
„Sfinx“ (1883).
12. PASTEL. (JULIU ZEYEROVI).
Rád ulice mám, místo dlouhé řady
pochmurných domů, v nichž se táhnou sady,
zdi kryté břečťanem, kam oko stačí.
Jak ticho tam, jen zřídka kdosi kráčí,
krok jeho dutě zní; mám rád je z jara,
kdy zdá se, mládím zeď že jihne stará,
kdy první lístky kmitou tísní stromků,
kdy sýkorka se ozve ve svém domku,
na bílé bříze, kdy i hlína voní,
a staré topoly jak v dumě kloní
se k oknům paláců a jaro tuší.
