Sám chodívám tu a v mé snící duši
jest jaro též. Dnes, poledne se smálo,
se stíny větví slunce po zdích hrálo,
jdu tudy — kroků hlas, má skráň se zvedá;
mně jeptiška vstříc kráčí, sestra šedá;
dva hyacinty kvetoucí se nese,
květ plápolavý na jednom se třese
a druhý jako měsíční svit bílý;
a posud zřím, jak jeptišky tvář chýlí
se nad květ, jak plaše zrak se kloní.
A fialky ze starých zahrad voní.
„Co život dal“ (1883).
13. JITRO.
Svou slávu rozvlinilo letní jitro,
na klasu nádheru a v smaragd luk,
co perlí mělo, vsypalo v hnizd nitro,
co tonů, vtkalo v ptačích písní zvuk.
Strom každý pohnul hlavou těžkou plody,
byl jeden úsměv azur nesměrný,
a velké šídlo zčeřilo klín vody,
a v květech motýl mih' se nádherný.
Kraj odhrnoval clonu bílé páry
jak z lázně dívka stoupající vlas,
oblouky v zlatě stopené most starý
se nad ručejem jako duha třás'.
Šel sekáč polem na rameni s kosou,
šel pasák zpívaje si za stádem,
šla dívka s loktuší a nohou bosou,
jen perly stírala, kde šlápla v zem.
