V tu něhu, sílu, lesk, v to opojení,
v ten azur, nach, vln, klasů jiskření
jak temný rachot vpadlo bubnů znění,
zdě, šiky vojska, táhly k cvičení.
Zem, dříve píšeň, teď se temně chvěla,
do trávy motýl, pták zapadnul v keř,
a hromem děla v tiši zahučela,
a čistý azur skalil dýmu šeř.
A já se vracel, hořkost v duši, domů.
Zde, všecko kde je blankyt, úsměv, květ,
kde velký mír s obrovských padá stromů,
se člověk učí — jak má zabíjet!
„Dědictví Tantalovo“ (1881).
14. DVĚ BÁSNĚ.
Nad nízkou, hřbitovní zídkou
jsem četl knihu písní;
to byly divé, vášnivé sloky,
v nichž rty se tiskly k retům v objímání,
v nichž nahé ruce
se kolem boků liliových vily,
v nichž krev jak láva
se hnala k mozku a v nichž srdce tlukem
div nerozbilo ňadra,
v nichž rozkoš s láskou zpívaly svůj velký
a vzdorný, bájný, jásající paian!
Květ ohnivého máku
jak zvědav zřel v mou knihu
a jako v souhlas kýval,
tak jeden žhavý plamen
z té knihy byl by vzletěl
a proměnil se na květ,
