76
JAROSLAV VRCHLICKÝ.
jenž kýval u mé hlavy
a v letu zabloudilý motýl,
měl křídla samý purpur
a samé zlato, chvíli
se mih' nad řádků směsí
jak oživená sloka
té vděkuplné, rozvášněné básně.
V tom svezly se mé zraky
níž s knihy přes tu zídku
na tichý hřbitov dřímající v lese,
a přede mnou, hle, jiné
tu vlnily se sloky
nesmírné epopeje
tak plné něhy, klidu, ticha, smutku,
tak plné smíru, plné odříkání,
té nekonečné básně,
již přísná zpívá Smrt — a já se zachvěl
a rychle zavřel knihu,
ztich' hymnus rozkoše před písní Smrti.
A jako v souhlas hlasně zašuměly
kol vážné buky a stříbrné břízy,
prch' motýl, jen mák žhavý
jak výčitka stál tichý v parném vzduchu
a hořel v slunci . . .
„Život a smrt“ (1892).
