Modern Czech Poetry/Once again shall we return…

by Antonín Sova

6. JEŠTĚ JEDNOU SE VRÁTÍME …

 

Ještě jednou se vrátíme zamyšlení, kde prudce

květ voněl, že svedl nás s cesty, když šeřivým stříbrem tekl

nad potoky večer, a ještě jednou se vrátíme,

kde píseň jsme slyšeli z oken, jež hleděly k zahradám zmlklým.

A ještě si vynajdem jednu stezku a jeden háj v horách

tak celý podzimem jasný, v tolika hýřících barvách,

po roztříštěných akkordech echa budeme pátrat,

po tichém a pružném kroku, zda tajemné zanechal stopy.

Duše, do níž se zařízly vzpomínky, vyleje v trávu

tolik lyriky kanoucí v pryskyřičných krůpějích,

své větve vysoké, tmavé, vykoupá v podzimním slunci,

svůj štíhlý kmen protáhne šerem v míjící mraky; —

to všecko v jediné chvíli, na ztezce sešeřené

a v hodinu západu, která tak sevře nebohé srdce …

„Ještě jednou se vrátíme“ (1900).

6. ONCE AGAIN SHALL WE RETURN …

 

Once again shall we return musingly, where so potent

Was a blossom's fragrance, that it lured us from the pathway, when in dusky silver

Evening floated over rivers, and once again shall we return

Where we heard a song from windows, which looked on to muteness of gardens.

And once more shall we seek out the one path and the one hill-side thicket

So utterly radiant with autumn, in such a revel of colours,

And we shall search after splintered strains of an echo,

After the soft and buoyant footstep, that perchance left secret traces.

The soul with memories graven upon it will pour forth into the grass

Such a bounty of lyrical balm in a resinous trickling,

And will steep its lofty and darksome branches in autumnal sunshine,

Its slender stem will range duskward in vanishing clouds,

All in a single moment, upon the twilit pathway

And at the sunset hour, which so wrings the hapless heart …

“Once again shall we return” (1900).