Modern Czech Poetry/The lovers' estrangement

by Antonín Sova

5. ODCIZENÍ MILENCI.

 

Našli jsme se kdys v jediné touze: milovat stejně a stejně klnout,

až v srdce naše stejný Vichr navál nekonečné sněhy …

Neslyšeli jsme zvonů vánočních, ni zpěv pastevců

a nevíme, že se narodil Ten, jenž by nás vykoupil …

Našli jsme se zas v jediné touze: Odumřít sami sobě,

nekonečné sněhy ve své duši a nekonečné noci,

tisknout si ruce, s posledním polibkem dávno rozloučených

a nenaslouchat již dravcům vášní v nás oddychujícím …

Oddalujeme se. Pláněmi našich Duší zasněženými

lesy husté stojí, nebetyčné jak mezníky neproniklé,

vrány snů nízko se strou po šerým klenutím větví.

Oddalujeme se; nezříme se již roky, jen tajemnou hudbu

však slyšíme dosud. Jsme vzdálené výkřiky poutníků

na opačných stranách, mizících do dálek zasněžených,

„Ještě jednou se vrátíme“ (1900).

5. THE LOVERS' ESTRAGEMENT.

 

We found us once in a single yearning: to love the same and the same to revile,

Until into our hearts the same Tempest had wafted unending snowdrifts.

We heard not Yule-tide chimes, nor herdsmen's ditties,

Nor knew that He had been born who might redeem us …

We found us again in a single yearning: to grow dead one to another,

Unending snowdrifts in our souls and unending night-times,

To clasp hands with final embrace of those long ago sundered

And never to hearken again to brutes of passion that panted within us.

We are severed. On snowbedecked fields of our Spirits

Stand rugged trees, heaven-towering, like serried landmarks,

Ravens of dreams range low beneath grey vaultage of branches.

We are severed: for years beholding not one the other, but only perplexing music

Reaches us yet. Between us are outcries of pilgrims

On opposite sides, waning into snowclad distances.

“Once again shall we return” (1900).