Modern Czech Poetry/The brotherhood of the believers

by Otakar Březina

4.BRATRSTVÍ VĚŘÍCÍCH.

 

Myšlenky naše koupaly se v ohnivých vlnách svatého léta,
jež rozpaluje blankyty duší žárem všech srpnů a zráním všech hvězd.
A když smyly svá bolestná znamení země, povstaly v čistotě prvotních světel,
a poznaly silné rozkoše času: dech jeho byl sladký nadějí mrtvých
a tajemnou vichřicí vřelo v něm rašení pupenců všech budoucích zahrad.

Dni, které neměly jiter, z dálky nám hodily světla jak echa staleté touhy,
šílili jsme šílenstvím lásky, jež byla modlitbou k Nejvyššímu.
Ze rtů našich sladkost její se tryskla a přece hořely posvátnou žízní.
Zraky naše ji pily z bratrských zraků a pohledům bratří jí dávaly píti
a v rozechvění neznámé blízkosti krví nám zvonila hudbami tajemství.

4. THE BROTHERHOOD OF THE BELIEVERS.

 

Our ponderings have bathed in fiery waves of a sacred summer,

Which kindles azure of souls with glow of all August-tides and ripening of all stars.

And when they had cleansed away their grievous tokens of earth, they rose up in purity of earliest radiances.

And fathomed potent blisses of time: its breath was sweet with hope of the dead

And with baffling tempest seethed therein budding burgeons of all gardens to be.

Days that were void of mornings from distances cast lights upon us, like time-old echoes of yearning,

We were frenzied with frenzy of love, that was an orison to the Highest.

From our lips trickled its sweetness and yet burned with sacred thirst

Our eyes drank thereof from brotherly eyes and to our brothers' gazes gave it to drink

And in unknown quivering nearness of blood chimed to us with riddling music.

Sny naše se spojily v jediné snění a šuměly tisíci stromů jednoho hvozdu,
když třesením větší podávají si poselství jednoho větru z neznámých moří.
Na našich loukách ležela vůně všech květů, sladěné v jeden složitý akkord,
a světla našich duší, nalitá v jidiný plápol, oděla barvami neviditelné
a hlasem všech našich spojených vůlí nám v zázračné zahrady rozkvetly síly.

I trhali jsme svá opojení, jak zrna na jediném, mystickém hroznu,
jež dotknutím pukala výtryskem jednoho vína:
jablka jednoho stromu, jež rozříznuta společnou, naší krví se zardí,
polibky jediné noci, v nichž duše zpívají o smrti a budoucích žitích,
v jediném rozplání retů, na věky nemocných rozkoší jednoho blesku.

„Větry od Pólů“ (1897).

Our dreams were merged in a single dreaming and myriad trees of a single forest rustled,

When by their tremour the boughs one to the other give tidings of a single wind from unknown oceans.

Upon our meadows lay fragrance of all blossoms, sweetened into a single welded accord,

And radiance of our souls, fused into a single flaring, they invisibly garbed with colours

And by the voice of all our united wishes in marvellous gardens powers blossomed unto us.

And we culled our rapture, like fruit on a single bewildering cluster,

That burst at the touch in the spurting-forth of a single wine:

Apples from a single tree, which cleft, are aflush with blood they share with ours,

Kisses of a single night, wherein souls sing of death and coming lives,

In a single melting of lips, age-long infirm with bliss of a single flash.

“Polar Winds” (1897).